Úsměv, prosím

08.12.2017

Dnes jsem zase nabrala směr jižní Čechy, opět přes Plzeň. Naposledy příběh nebyl popsán, ani zveřejněn. Dnes podobný, jen trval déle a měl jiný nádech.

A co že se mi to stalo?

minule
minule

Z mého směru jízdy je Plzeň plná semaforů, takových těch mini zastávek, kdy mám čas se rozhlédnout kolem sebe. Na této silnici nejsou vidět žádné krásy města, ale takové ty krátké příběhy v autech ostatních cestujících. 

Před nedávnem jsem zachytila pohled vedle stojícího auta, tedy jeho řidiče. A nebyla bych to já, abych to nezkusila. ÚSMĚV. Vyslala jsem ho a vrátil se mi zpět. A věřte nebo ne, hned byla ta cesta zas o něco příjemnější. A věřím, že i na druhé straně.

No a dnes kromě červených světel i malá kolona. A tolik různých výrazů "spolucestujících". Naštvané, nervózní, povídavé, selfiečkující, znuděné tváře. A pak se vynořil vedle mě, čekajíc, co se vrátí zpět. Byl tam, ÚSMĚV od ucha k uchu. Byl čas, auta sunoucí se hlemýždím tempem dala tedy prostor i pro rychlo flirt. A ten nám, svobodným, neuškodí. Zmizela kolona, zmizel muž, ale já se smála ještě za Plzní.

Co tím vším chci říct? Máme na výběr, jak se se situacemi v životě popasujeme. Jestli se necháme naštvat, znervóznit nebo nakazit úsměvem. Nebo jestli se rozhodneme tohle "málo" rozdávat a to nejen na silnici. Protože úsměv nestojí vůbec nic, ale dokáže prozářit cestu i den.

Krásný (na jihu zasněžený) večer s úsměvem

Vaše koučka Ke štěstí Míša

a dnes
a dnes