Můj rok 2017

09.01.2018

Blížil se konec roku a s ním i pár dní bez ježdění a plného nasazení. I přesto, že jsem cítila, že bych potřebovala vypnout, plán byl pracovat, připravovat, uzavřít rok 2017 a hezky si nastavit rok nový.

Co myslíte? Vyhrál plán nebo potřeba?

Už 23. prosince mi mé tělo dalo jasnou stopku a já trávila předvánoční noc s kyblíkem u postele a mezi horečkou a křečemi jsem se snažila nemyslet na to, že možná zažiji první Vánoce jen ve své vlastní přítomnosti. Ale ráno moudřejší i zdravější večera a tak mohl proběhnout Štědrý den ve společnosti mých milovaných.

A pak už to šlo ráz na ráz a já opravdu vypnula a to doslova na režim Mimoň. Dovolila jsem si hodit za hlavu výčitky a užívala, prožívala, byla.

Ještě teď se dostávám do tempa, ale vím, že jsem jen dostala to, co jsem si přála.

Ohlédnutí zpět také neuteklo a já si říkám, že těch 365 dní, kterým říkáme rok, může začít a skončit kdykoliv.

A tady ho máme, můj rok 2017 ve všech barvách (a to nejen duhových).

Byl to rok plný na pocity, lidi i zážitky. Byla jsem veselá i smutná, odvážná i vystrašená, líná i aktivní, otevřená i uzavřená, nadšená i váhavá, ve společnosti i o samotě, pochybovala jsem i podporovala, potkávala jsem a poznávala, učila se, vzdávala se i věřila, posouvala se i stála na místě.....

Trávila jsem čas s rodinou, kamarády, zvířaty, starými i mladými lidmi, muži i ženami....

Zjistila jsem, že je jedno, kde jsem, důležité je s kým. Zjistila jsem, co chci a co rozhodně ne.

Byla při největším zázraku života...

Uvědomila jsem si, že každý z nás se potřebuje cítit milovaný, důležitý, potřebný...

Naučila jsem se, že na všechno nemusím stačit sama a také že "být součástí" neznamená ztratit svobodu...

Vzpomněla si, že ty velké výzvy, kdy si říkám: "Proč já? Proč teď?" můžou být darem.

Několikrát se rozhodla a šla do akce, i když výsledek byl nejistý. A odměna přišla velmi rychle, i když odjinud, než bych dokázala vymyslet.

Najela jsem tisíce kilometrů a vyslechla desítky příběhů. Uronila kaluž slz a prodloužila si smíchem život o roky.

Odškrtla si několik splněných přání.

Četla jsem, pekla, tvořila, houbařila, výletila, tančila, zpívala, slavila, doprovázela děti na závody, byla v novinách i televizi, pracovala, odpočívala, vypila jsem litry kávy, darovala, dostávala, usmívala se a objímala. A někdy jsem prostě jen byla.

A když přišel čas, rozloučila jsem se slovy: "Děkuji, děkuji, děkuji."

A jaký bude další rok? Má přání a vize už se rýsují v mé hlavě. A ty Vaše si můžete přijít zhmotnit na workshop Visionboard aneb 2018 Ke štěstí .