Odpusť mi

Dnes na mě vykoukl rozhovor, který jsem vedla s osobou, pro mě tehdy velmi blízkou, v dobách, kdy se naše cesty rozcházely. Není důležité s kým a o čem byl. Co je (pro mě) důležité je to, co jsem si díky této vzpomínce uvědomila. A to, že někteří do mého života přicházejí a zase odcházejí. A i když to v době (o)pouštění bolí a nechce se mi přijmout změnu, bráním se zuby nehty, s odstupem času vím, že to bylo správné. Že kdybych celou situaci dnes zažila znovu, rozhodla bych se naprosto stejně. Že je pravdou pravdoucí to, že když se jedny dveře zavřou, další (a ne jedny) se otevřou. A já jsem od té doby ušla velký kus cesty, na kterou bych (možná) v "té společnosti" ani nevyrazila.

A také to, jak je důležité umět (od)pouštět, a to druhým, ale také sami sobě. Protože i když jsem věděla, že jednám na základě svého nejlepšího svědomí a vědomí, ten malý červíček někde uvnitř mé hlavy přicházel s myšlenkami, že jsem to či ono měla udělat jinak. Že jsem se měla víc snažit.

Odpouštění není důležité pro druhé, ale pro nás samotné. A tak jsem odpustila nám oběma. Poděkovala za všechno dobré, co jsme společně prožili a nechala to být. Už tehdy a dnes znovu.

A je mi krásně.

Ať je Vám stejně šťastně.

Vaše koučka Ke štěstí 

Míša